Postinterrupční syndrom je stav, který u některých žen nastává po umělém ukončení těhotenství. Jeho průběh je velmi individuální, intenzivněji však zpravidla probíhá u velmi mladých prvorodiček či těch pacientek, které už jedno dítě mají. Ženy, které potrat poznamenal, trpí pocitem viny a selhání, u některých z nich se mohou objevit depresivní stavy, poruchy příjmu potravy či dokonce pokusy o sebevraždu. Většina odborníků se však shoduje, že se nejedná o oficiální diagnózu.
Ať už za umělým ukončením těhotenství stojí nízký věk rodičky, těžká životní situace anebo zdravotní důvody, vždy se jedná o proces, který je náročný po fyzické i psychické stránce. U některých žen se v důsledku uměle vyvolaného potratu navíc mohou rozvinout psychické problémy, které někteří nazývají postinterrupčním syndromem.
Odborníci se však shodují, že se nejedná o oficiální diagnózu, a to hned z několika důvodů. Kromě toho, že je velmi obtížné určit jasnou příčinu potíží, se také velice liší jejich samotný průběh. Velmi individuální je pak také odstranění problému. Stanovit, zda jsou tolik odlišné případy skutečně projevem jednoho jediného jevu, je proto velmi obtížné.
Dalším důvodem, proč se oficiálně nejedná o nemoc či poruchu, je ten, že se postinterrupční syndrom vyskytuje jen u velmi malého počtu žen. Zároveň odborníci uznávají, že v extrémních případech může syndrom velice negativně ovlivnit celý život ženy s tím, že některé z nich mohou mít i sebevražedné myšlenky.
Komu postinterrupční syndrom hrozí?
Potrat není lehký pro žádnou ženu. Některé ho ale snášejí lépe než jiné. Podle zkušeností psychologů, kteří s těmito pacientkami v minulosti pracovali, lze dokonce vytipovat skupiny žen, které jsou k výskytu obtíží náchylnější. Jedná se především o ty, jež umělé ukončení těhotenství absolvovaly ve velmi mladém věku či v pozdní fázi těhotenství, kdy už si k dítěti vytvořily pevnější vztah.
To, zda je žena syndromem ohrožena, ovlivňuje také mateřství. Náchylnější bývají pacientky, které jsou již matkami. Tato zkušenost je činí znatelně zranitelnějšími, protože mnohem snadněji a ochotněji přijímají roli matky. Určitou roli hraje také postoj, jaký má žena k interrupci obecně, či víra, kterou vyznává.
Jak se postinterrupční syndrom projevuje?
Zatímco některé ženy se s interrupcí vyrovnávají „poměrně lehce“, jiné se s jejími následky potýkají dlouhé měsíce či roky. Existují i extrémní případy, kdy se přes potrat ženy nepřenesly po celý život. Nejčastěji bojují s pocitem smutku a viny, který cítí vůči nenarozenému dítěti. Některé ženy se dokonce upínají k původnímu datu porodu a představují si, jaké by to bylo, kdyby zákrok nepodstoupily. Právě otázka „co by bylo, kdyby“ je pro období po interrupci velmi typická. Ženy se jí mohou zabývat opravdu dlouhou dobu.
Některé pacientky se pak záměrně vyhýbají těhotným ženám a dětem, nebo věcem, které jim je připomínají. V některých případech mohou vinu svalovat na své okolí, a to hlavně pokud k zákroku přistoupily bez vlastního přesvědčení. Jiné pacientky mohou pociťovat nutkavou touhu znovu otěhotnět anebo mít naopak panický strach z neplodnosti. Zbylé příznaky jsou pak velmi podobné projevům posttraumatické stresové poruchy. Jedná se především o:
- Zvýšenou konzumaci alkoholu či drog
- Návaly úzkosti a zlosti
- Noční můry
- Depresi
- Poruchy sociálního chování
- Psychotické poruchy
- Poruchy příjmu potravy psychosexuální poruchy
- Nekontrolovatelné výbuchy pláče
Kromě ženy samotné může mít potrat negativní dopad také na rodinné a partnerské vztahy. Pacientky, které zákrok podstoupily se mohou obávat toho, aby znovu nechtěně neotěhotněly, před svým okolím se navíc uzavírají do sebe. Jiná situace pak nastává u žen, které prodělaly spontánní potrat. Ty mohou mít strach z toho, aby „opět neselhaly“.
Je důležité si uvědomit, že ne každé obtíže spojené s potratem musejí znamenat, že se žena potýká s postinterrupčním syndromem. Smutek a pocit viny přepadne velké množství pacientek. Ne však v takové intenzitě a po tak dlouhou dobu.
Jak následky interrupce překonat?
Jak už bylo naznačeno výše, pokud není diagnóza, nemůže být ani konkrétní léčba. Každá žena je jiná, a tak existuje nespočet činností, kterými si lze od potíží ulevit. Zatímco někomu pomůže, když se o traumatickou zkušenost podělí se svými nejbližšími a nechají čas, aby rány zahojil, jiné ženy se neobejdou bez odborné pomoci psychologa.
Tak či onak, obecně platí, že jedna z podmínek úspěšné „léčby“ je, aby se pacientka měla kde vypovídat. Ne nadarmo se totiž říká, že sdílená bolest je poloviční bolest. Kromě naslouchání může navíc psycholog ženě nabídnout také aktivní přístup, kterým jí pomůže vyrovnat se s pocitem viny, přijmout své rozhodnutím interrupci podstoupit a vytvořit plán do budoucna. U závažnějších stavů je nutné nasadit medikamenty.